HOME / WORD

Existuje Bůh?

„Nemůžete dokázat, že Bůh existuje, a nemůžete dokázat ani to, že neexistuje.“
To je reakce, kterou často slýcháme, když dojde na otázku Boží existence.

V jistém smyslu je to pravda, ale v jiném — a mnohem důležitějším — je toto tvrzení zcela zavádějící. Pokud užíváme výraz „dokázat“ výhradně ve smyslu absolutní jistoty, je pravda, že Boží existenci nebo neexistenci nemůžeme dokázat. To ale neznamená, že nemáme žádné dobré důkazy nebo argumenty svědčící ve prospěch existence Boha, které by mohly víře v Boha dát dobrý rozumový základ. Jen málo (pokud vůbec něco) víme s absolutní matematickou jistotou, takže jistota není ani rozumným, ani nutným standardem. Stejně jako prakticky ve všech jiných oblastech vědění, myslím, že můžeme ukázat, že je vysoce pravděpodobné, že Bůh existuje.

Je také důležité si všimnout, že pouhá existence možného alternativního vysvětlení není vyvrácením původního argumentu. Potřebujeme alternativní vysvětlení, které je pravděpodobnější. Například většina lidí věří, že země je kulatá; přesto jistá menšina stále trvá na tom, že země je plochá. Měli by se zastánci kulatosti vzdát svého přesvědčení jen proto, že stoupenci „teorie plochy" přišli s alternativním názorem? Jistě ne. Bylo by to namístě jedině tehdy, kdyby stoupenci představy ploché země byli schopni nabídnout přesvědčivé důkazy o tom, že jejich teorie je pravděpodobnější. A to je navýsost nepravděpodobné.

Ve prospěch existence Boha máme nesčetné argumenty. Alvin Plantinga, jeden z nejlepších žijících filozofů světa, nedávno předložil dobré dva tucty takových argumentů. Já se zde musím omezit na dva z nich.

Argument č. 1
Bůh je nejlepším vysvětlením vzniku vesmíru.

Předpoklad č. 1: Cokoli začíná existovat, musí mít příčinu.
Předpoklad č. 2: Vesmír začal existovat.
Závěr: Existence vesmíru proto musí mít příčinu.

Cokoli začíná existovat, musí mít příčinu. S přijetím tohoto principu většina z nás nemá problém. Jeho pravdivost předpokládáme prakticky ve všech aspektech každodenního života. Naše zkušenost ho neustále potvrzuje a zatím se nestalo, že by ho vyvracela. Je ale překvapivé, že filozofové nebyli pravdivost tohoto předpokladu schopni dokázat.

Přesto základním principem filozofie a vědy bylo vždy prohlášení, že „z ničeho nic nevzniká“. I ateistický filozof David Hume, který ukázal, že nemůžeme s jistotou dokázat, že princip kauzality je pravdivý, byl o jeho pravdivosti naprosto přesvědčen. Jistě je rozumnější držet se tohoto předpokladu, než věřit, že věci se mohou jen tak znenadání a bez příčiny objevit.

Vědecké potvrzení

Za druhé máme jak vědecké potvrzení, tak logický argument pro to, že vesmír měl počátek. Podle standardního modelu velkého třesku prostor, čas, hmota a energie začaly existovat současně asi před 15 miliardami let.

Navíc podle druhého termodynamického zákona vesmír, po dostatečně dlouhém čase, nakonec dojde do stavu termodynamické rovnováhy — bude studený, temný, mrtvý a prakticky bez pohybu. Je jasné, že pokud vesmír neměl počátek, muselo již před tímto okamžikem uplynout nekonečné množství času. Pokud je tomu tak, pak by vesmír již nyní měl být ve stavu rovnováhy. Mělo by se jednat o studený, temný, mrtvý a prakticky nehybný vesmír. Neměly by zde být žádné galaxie, sluneční soustavy, hvězdy nebo planety, o živých organismech ani nemluvě. Protože je zde ale zcela zjevně spousta tepla, světla, pohybu a života, pak minulost vesmíru musí být konečná.

Vesmír měl počátek

Třetí a nejsilnější důkaz ve prospěch počátku vesmíru vychází z nemožnosti existence nekonečně dlouhé minulosti. Jde o to, že skutečně nekonečný počet čehokoli nemůže v reálném světě existovat.

Můžeme se domnívat, že vzhledem k tomu, že myšlenku nekonečna užíváme v matematice, neměl by s nekonečnem být žádný problém. Ale matematikové, kteří pracují s nekonečnem, to dělají za pomoci jistých arbitrárně daných pravidel, aby se vyhnuli absurditám a protimluvům, které se s nekonečným počtem věcí pojí. A tato pravidla se nevztahují na skutečný svět. Nekonečno funguje jen ve světě abstrakce a jen při použití jistých zvláštních pravidel.

Abychom si ukázali absurdity a rozpory spojené se skutečným nekonečným počtem věcí ve skutečném světě, představme si knihovnu, v níž je nekonečný počet černých knih a nekonečný počet zelených knih, které jsou střídavě postavené na policích a na hřbetech očíslované.

Dává to smysl, kdybychom řekli, že v knihovně je stejný počet černých knih jako černých a zelených dohromady? Vlastně ne, ale přesně to byste museli říct, kdybyste chtěli tvrdit, že v reálném světě je možná existence nekonečna.

Dejme tomu, že odstraníme všechny zelené knihy. Kolik knih nám v knihovně zůstane? Stále to bude nekonečně mnoho, i když jsme jich právě nekonečný počet odstranili a našli způsob, jak si je přestěhovat domů! Představme si, že odstraníme knihy s čísly 4, 5, 6 a vyššími. Kolik knih nám teď v knihovně zbude? Tři. Něco je tady evidentně špatně. V jednou případě odečteme nekonečný počet knih a přesto nám nekonečný počet zůstane. V jiném případě odečteme nekonečný počet a výsledek je tři — je to jasný logický rozpor. Vzhledem k tomu, že naše hypotéza vede k rozporům, musí být nesprávná — knihovna s nekonečným počtem knih nemůže existovat.

Ačkoli v matematice se těmto rozporům můžeme vyhnout tím, že stanovíme jistá pravidla, jako například zákaz odečítání nebo dělení, v reálném světě nemůžeme lidem zabránit v tom, aby si z knihoven brali knihy.

Vzhledem k tomu, že minulost bez počátku by musela obsahovat nekonečný počet událostí (věcí) a vzhledem k tomu, že nekonečný počet věcí nemůže ve skutečném světě existovat, je logické říci, že minulost vesmíru není nekonečná. Vesmír měl počátek.

Nekonečná minulost je navíc nemožná proto, že skutečné nekonečno nemůže vzniknout pouhým přičítáním prvků. Je to jako počítat do nekonečna — nikdy se nedopočítáte. Stejně jako nikdy neskončíme s počítáním do nekonečna, tak nemůžeme počítat ani do minus nekonečna. Aby ale mohl existovat vesmír, který by neměl počátek, musel by existovat nekonečný počet minulých událostí vedoucích do současnosti. To je ale nemožné, protože k současnosti by vlastně nikdy nedošlo.

Teorie velkého třesku, druhý zákon termodynamický a nemožnost existence nekonečné minulosti podporují představu, že vesmír měl počátek.

Protože vše, co začíná existovat, musí mít příčinu, vyplývá z toho logicky, že vesmír měl příčinu.

Co je příčinou existence Boha?

Nejčastější námitkou vůči tomuto argumentu je „co je příčinou existence Boha?“. Ovšem otázka „co je příčinou X“ má smysl jen tehdy, pokud existuje nějaký náznak toho, že X mělo počátek. V tomto případě není nic, co by vedlo k předpokladu, že příčina velkého třesku měla počátek. Ostatně vzhledem k tomu, že před velkým třeskem čas neexistoval, příčina velkého třesku musela existovat bezčasově. Proto nemohla mít počátek, a tedy ani příčinu. Rádi bychom tohle řekli o vesmíru, ale není to možné, protože — jak už jsme viděli — důkazy ukazují na to, že vesmír počátek měl.

Argument č. 2
Bůh je nejlepším vysvětlením existence vesmíru, který umožňuje život.

Astrofyzikové zjišťují, že velký třesk byl zjevně velmi přesně vyladěn. Číselné hodnotyrůzných přírodních sil jako například gravitace, elektromagnetismu, subatomárních sil a náboje elektronu „náhodou přesně zapadají“ do extrémně úzkého rozmezí, které umožňuje život. Nepatrné změny v libovolné síle by znemožnila existenci života a v mnoha případech by také vedly k destrukci vesmíru.

Stephen Hawking, pravděpodobně nejznámější postava současné fyziky, napsal:
„Fyzikální zákony, jak je dnes známe, obsahují řadu základních čísel, konstant, jako například velikost elektrického náboje elektronu či poměr jeho hmotnosti k hmotnosti protonu... Přesto se zdá, že pouze poměrně úzké rozsahy číselných hodnot konstant dovolí vývoj jakékoli formy rozumného života.“ (Stephen Hawking: Stručná historie času, Mladá fronta Praha, 1991, str. 124)

Sir Fred Hoyle, astrofyzik proslulý svými antiteistickými názory, nám říká, že:
„Vysvětlením fakt, které nabízí prostý rozum, je to, že si s fyzikou, chemií a biologií pohrál nějaký supermozek a že v přírodě neexistují prakticky žádné slepé síly. Čísla, ke kterým se na základě faktů člověk dopočítá, mi připadají tak přesvědčivá, že tento závěr je skoro nezpochybnitelný.“ (Engeneering and Science, Listopad 1981, citováno v The World Treasury of Physics, red. Timothy Ferris, 1991, str. 392)

Zamyslete se nad těmito příklady:
1. Kdyby si náboje protonu a elektronu nebyly přesně rovny, vodíkové atomy by se navzájem odpuzovaly a neexistovaly by galaxie.
2. Kdyby relativní síla čtyř základních interakcí — gravitace, elektromagnetismu, silné a slabé jaderné síly — byla nepatrně jiná, život by nebyl možný. Kdyby silná jaderná síla (síla, která váže v jádře atomu protony a neutrony) byla jen o dvě procenta slabší, vedlo by to k rozpadu všech atomárních jader nutných pro život. Kdyby byla o dvě procenta silnější, zabránila by vzniku protonů a tím i hmoty.
3. Kdyby byl poměr mezi hmotností protonu a elektronu nepatrně jiný než 1836:1, nefungovala by chemie.
5. Kdyby se rovnováha mezi gravitací a elektromagnetickou interakcí ve hvězdách změnila o pouhé 1:1040, vznikl by vesmír složený pouze z hvězd typu modrý obr (extrémně horké a krátce žijící, v závěru existence explodující jako supernovy) a červený trpaslík (relativně chladné malé hvězdy). Ani jeden typ není vhodný pro podporu života.
5. Na základě druhého termodynamického zákona měl velký třesk vytvořit vesmír, v němž je nulový řád (maximální entropie), a přesto náš vesmír je vysoce organizovaný (má nízkou entropii).
6. Kdyby rychlost rozpínání vesmíru byla menší o část rovnou 1: 1 000 000 000 000 (tedy 10-12), vesmír by se po velmi krátkém čase opětovně zhroutil. Kdyby rychlost rozpínání byla větší o jednu milióntinu, nevytvořily by se galaxie, hvězdy ani planety.
7. Kdyby odstředivá síla přesně nevyvažovala přitažlivou sílu, každá galaxie a sluneční soustava by se zhroutila do svého gravitačního středu.
8. Kdyby rezonanční úroveň (energie) jádra uhlíku C12 byla o málo nižší, uhlík by ani nevznikl. O něco vyšší hladina by ho okamžitě zničila. Na stejné energii jsou závislé uhlík, kyslík, dusík a další těžší prvky nezbytné pro život.

Kdyby velký třesk byl čistě nahodilou událostí, je prakticky nemožné, aby všechny hodnoty těchto sil byly právě ty správné pro to, aby umožnily přežití našeho vesmíru a existenci života. S ohledem na potenciálně nekonečný počet jiných hodnot, které by tyto síly mohly mít, je mnohem pravděpodobnější, že by spadaly mimo ono velmi úzké rozpětí, které je vhodné pro život. Jak řekl John Leslie, filozof vědy: „Vesmíry neumožňující existenci života jsou mnohem pravděpodobnější než vesmíry život umožňující.“ To je důkaz ve prospěch inteligentního návrháře, který stojí za velkým třeskem a který zajistil, že proběhl přesně tak, aby ve vesmíru mohl existovat život.

Námitka pozorovatele

K tomuto argumentu je možné uvést jednu hlavní námitku: „Není překvapující, že pozorujeme počáteční podmínky vesmíru jako vhodné pro život, protože to jsou ty jediné možné podmínky pro naši existenci.“

To platí pouze tehdy, když předem předpokládáme, že naše vlastní existence není překvapující. Ale náš argument říká, že s ohledem na potenciálně nekonečné množství variant hodnot základních interakcí, které životu nesvědčí, je značně překvapivé, že se celý scénář vůbec odehrál, tedy že existovaly zrovna ty správné počáteční podmínky umožňující život pozorovatele. Pokud předpokládáme, že druhá část není překvapující, pak samozřejmě je logické, že nikoho nepřekvapí ani první část. Ale to už je argument v kruhu.

Shrnutí a závěr

Stejně jako se ze dvou spletených pramenů stává pevný provaz, i souhrn těchto dvou argumentů nám dává dobrý průkazní materiál svědčící ve prospěch existence Boha.
Společně nám tyto dva argumenty říkají, že příčinou a tvůrcem vesmíru je inteligentní, nehmotná, mocná a neměnná bytost, která existovala v bezčasém, věčném stavu před počátkem vesmíru. To je dostatečně blízko tradiční židovsko-křesťanské představě Boha, takže můžeme oprávněně dojít k závěru, že Bůh opravdu existuje.

(úvaha převzata ze stránek www.everystudent.cz; použito se svolením)